Na křídlech

Kapitola 1.

Byla tma. V opuštěném zámku se ozývalo kvílení ledového větru a na okna lomcovali větve oschlých stromú. Tichem se ozvalo nečekané vrznutí dveří nahoře v patře. To dívka jménem Elis vyděšene otevřela dvere a nestačila se divit. Vždyť ještě donedávna byla ve své jeskyňce v horách. A teď je v nějakém zámku, ke všemu napúl rozbořeném někde uprostřed lesa. Elis se porozhlédne jestli něco nenajde, ale nikde nic. Prochází místnostema jednu po druhé, ale pokaždé najde jen někde nějaký rozbitý nábytek nebo jen prázdnou místnost.

-„Co se to tady děje?“

Ptá se sama sebe. Projde si každou místnost, každý pokoj i každou chodbu na kterou natrefila. Dostane se až ke knihovně, která je jako jediná nepoškozená. Jakoby se jí všichni báli dotknout. Vrstva prachu překrývala většinu knih, takže sotva šli rozpoznat názvy.

-„Jak si se sem dostala?“

Ozve se hrubý hlas za ní. Elis se lekne a zacouvá až ke zdi.

-„Já-já-já nevím. Nějak jsem se tady objevila a…“

Ztichne. Sama ničemu nechápe. Hledí na neznámého muže jako na ducha.

-„Jak se jmenuješ?“ Zeptá se muž trochu klidněji.

-„Elis. Ale, kde to jsem? A kdo jste vy?“

-„Já jsem Taurion. A jsi… Promiň, ale nemúžu ti to říct.“

-„Dobre. Chápu.“ Řekne Elis a otočí se je knihovně. Už se tolik nebojí.

-„Zvláštní knihy.“

Zamumlá si.

-„Jsou psané v starobylém jazyku.“

Poznamená Taurion.

-„O čem to mluvíte?“

Zeptá se zaraženě Elis. Nepřipadá jí to jako jiný jazyk. Dokáže ho přečíst.

-„Tyhle knihy napsali dávno. A ani já je nedovedu přeluštit.“

Povzdechne si Taurion posmutněle. Jsou v nich zapsané paměti kmenu dračích jezdcú.

-„Opravdu? Tak jak to, že jich já přečtu?“

Rekne Elis zmateně.

-„Tak například tahle.“

Opráší jednu knihu a přečte.

-„Historie dračích jezdcú. Počkat. Cože? Draci?“

-„Ano. Draci. Jak jsi to udělala?“

Podiví se.

-„Já nevím. Ale raději jdu pryč. Mněla bych už odejít.“

Řekne Elis s pohledem do prázdna.

-„Jenom mne nasměrujte do Kourových hor.“

A po chvíli se dočká odpovedi.

-„Nejen te tam nasmeruju. Jdu s tebou.“ -„Co? Proč?“

-„Mám tam malou práci.“

.„Kdy se vydáme na cestu?“

Řekne Elis bez námitek.

-„Hned ráno.“

Oba přikívnou a Taurion odejde do svého pokoje. Elis zústane v knihovně a až po dlouhé době usne. Probudí se až na svítání v sedle vraníka. Srst má hebkou a lesklou. Hřívu dlouhou a jemnou a v očích mu žne plamen. Elis se pomalu napřímí a rozhlédne se. Vedle ní kráčí Taurion na bílé klisně.

-„Konečně jsi se probudila.“

-„Jak dlouho jsme na cestě?“

-„Dvě tři hodinky. Míříme k horám.“

-„Nechci zatěžovat. Pújdu po svích.“

Řekne Elis a chce sesednout, ale Taurion jí chytne za předloktí.

-„Ne. Možná to nevíš, ale jsi předurčena k velkým věcem. Jen jed sem nou. Mám dost jídla i vody.“

-„Předurčena k velkým věcem?“

Zamumlá si ještě Elis a pak bez slova upře svúj zrak do země. Po několika hodinách dorazí k úpatí hor. Znatelně se ochladilo.

-„Konečně doma.“

-„Zvláštní domov. Kde je tvá jeskyně?“

Zeptá se najednou Taurion neklidně.

-„Vysoko po pěšině. Ale bude bouře. Dá se to stihnout jen na koni.“

-„Máš pravdu. Musíme se schovat tam.“

Taurion popchne klisničku, která se rozeběhne po nepatrné cestě. Ani si neuvědomí, že tam Elis nechal. Jaké bylo jeho překvapení když ho předběhne.

-„Není to tak daleko.“

Řekne Elis, a až když začne trochu sněžit, je jeskyně na dohled. Než se strhne válnice jsou všichni uvnitř. Elis nemešká. Rozdělá oheň, odsedlá kone a sedne si k ohni. Taurion si sedne oproti ní. Ten se občas podívá ven, zda bouře neustoupila, ale ta jen tak nepoleví. Pak se raději rozhlédne po jeskyni a nakonec do ohne.

-„Máš to tady hezké.“

-„Jo. Díky.“

Přiloží ještě nějaké dřevo. Takhle při ohni je příjemne.

-„Elis, kde máš rodiče?“

-„Já… nepamatuji si je. Je to asi 5 let co jsem stratila paměť.“

-„To mi je líto. A nechtěla bys o sobe vědet víc?“

-„Ano. Ráda bych.“

Řekne Elis dychtivě.

-„Když pomine bouře, ukážu ti prúsmyk, který je nejrychlejší cestou do hradu.“

-„Tam žije královská rodina.“

-„A ráno pak múžem vyrazit.“

-„Dobře. Ale hned ráno.“

Řekne Elis a lehne si. Oheň vydrží a bouře neustává. Za chvíli usne a Taurion jí následuje. Zuřivý vítr zavíjí a vločky jsou pořád vetší a vetší. Až nad ránem se vše utiší a v té chvíly Elis vstane. Je citlivá na změnu teploty. Jen co přestává sněžit a bouře utichá, nepatrně se oteplý. Koně osedlá, Tauriona na jeho klisnu vysadí a pak na vraníkovi jede prúsmykem přes hory. Zastaví se až když je královský zámek, i když jen obrysově vidět. Taurion pořád spí, a tak má Elis chvíli čas přemýšlet. Obrátí se a dívá se na vysoké skály se sněhovými čepičkami. Vypadají pochmurně. Skoro jakoby byli smutní, že někdo od nich odchází. Zato před nimi je příjemně vonící les s vysokými borovicemi a smrky, které se potom prolínají s prastarými duby, javory a občasnými vrbami. Chvíli váhá, ale nakonec se rozhodne. Chce vědět kdo je. Poklusem vjede do lesa a naposledy se obhlédne na svúj domov. Pak se stratí mezi stromy a jen občasné křupnutí větve prozrazuje že v lese někdo je. Po dlouhé době se Taurion konečně probral.

-„Co to? Kde to jsem?“

-„Na cestě lesem k zámku.“

-„A jak jsem se sem dostal?“

-„Jak asi? Bouře ustala, a pak jsme jeli na koních. Lesem to bude trvat tak 3 dny. Pokud se nic nestane.“

-„Správně. Ale jak toho múžeš tolik vědět?“

Elis jen pokrčí rameny a hledí před sebe. Až teď si ji Taurion múže pořádne prohlédnout. Zlaté vlasy jí sahají až po pás i když je má svázané do culíku. Mi na sobe jednoduchou koženou a běžnou zbroj, ale bez zbraní. Je ale stará a rozpadá se. Její tělo je štíhlé a už od pohledu obratné. V sedle sedí jako přilepená. Tvář má světlou, ošlehanou větrem a studeným sněhem. Ve velkých zlatých očích tkví respekt k ní, ale i porozumění. Hluboké úzké zorničky ukrývají sílu. Když si ji Taurion prohlédne, přijde mu na ni něco zvláštní. Jakoby něco skryté, ale dúležité. Zatím to ale nechá být a soustředí se na cestu.

-*Je zvláštní, že při ní ten kúň není divoký. Každého už by udupal. Ale jí ne.*

Elis jen sleduje les, ale když kúň pohodí hlavou k Taurionovi, otočí se na něj a dívá se na něj skoumavým pohledem. Jeho nenápadně dlouhé kaštanové vlasy mu splývají podél tváře. Oríškové oči, které neustále skoumají větve stromú jsou plné odvahy. Vzrústem je jako sekvoj ale postavou se podobá spíš skále. Na sobe nosí plátovou zbroj s koženými vaky. Je lehká, ale silná. Výborná na rychlý beh, jízdu na koni, lov, nebo cokoliv jiné. U pasu má meč z lehké litiny a se znakem stromu.

-„Rod Forrestrú?“

Zeptá se Elis překvapene. Sama neví odkud to ví.

-„Ano. Jak to víš?“

-„Ten znak…“

Zamumlá zamyšleně. Sama o sobe nic neví, ale ví hodně o Tauronovej zbroji. Úzký luk z bílého dřeva, krátká dýka a ten meč. Vše se znakem jeho rodu.

-„Na to, že jsi stratila paměť víš hodne.“

Usměje se Taurion.

-„Víš, ani moje klisna, a ani už očividně tvúj kúň nemá jméno.“

-„A tak je to lepší. Už se s nimi možná neuvidím. Když zjistím něco o sobe, odejdu zpátky do hor.“

-„Nechtěla bys zústat v zámku?“

-„Ne. Necítila bych se dobře.“

-„Uvidíme.“

Po chvíly mlčení Elis zrychlí. Taurion nezústává pozadu.

-„Před námi je malá strž. Musíme ji přeskočit.“

Křikne Taurion a pobodne klisnu. Před nimi se ukazuje dva metre široká trhlina, která není mezi stromy vidět, ale táhne se skoro celým lesem. Taurion bez problémú přeskočí a na druhé straně počká na Elis. Ta naopak váhá a na kraji zastaví.

-„Co se děje chlapče?“

Zeptá se laskavě vraníka, který hrabe neklidně kopytem a pohodí hlavou.

-„Už chápu. Proč jsi to neřekl dřív?“

Pohladí hi Elis a sesedne. Odsedlá ho, ale cestovné tašky mu nechá. I ohlávku mu sundá. Až pak vysedne.

-„Určitě lepší. Jedem!“

Popožene ho a pak se vraník jako vítr rozeběhne. Na kraji se odrazí a už strž přeskočí. Za celou dobu se Elis ze hřbetu koně nehne. Když je na druhé straně, už krokem jde za Taurionem. Pak jdou oba spolu dál lesem.