Na křídlech

Kapitola 2.

-*Už cestujeme dva týdny. Koně jsou vyčerpané, my jsme bez zásob a pořád míříme skrs les. Konečně to ale vypadá, že je naše cesta u konce.*

Přemýšlí Elis ale všimla si, že les se zmněnil. Borovice vystřídali kobety a oforuny. Oba druhy stromú jsou kouzelné. Kobety mají modrastou kúru, rúžové dřevo a purpurové listy. Když je v plnem rozkvětu, okvětní lístky za úplňkové nocy vypouštějí malé světýlka. Říká sej im světluškový strom, hlavně kvúli těmhle světýlkám. Oforuny jsou uplně jiné. Kořeny vyskakují neposedně ze země a přímo vybízí aby o ně někdo zakopl. Ale neni to jen tak náhodou. Mezi těmihle kořeny se ukrývají žasto kamínky, které slouží pro malé dráčky jako potrava. Vzhledem se vlastně moc neliší od javora, ale rozdíl tady je. Koruna je zbarvená do karmínova. Les je naplněný vúní divokých rúží, které se často plazí po kmenu kdejakého stromu. Cestička pro koně je ale přesně stanovena. To proto, aby se náhodou někdo nestratil. Najednou stromy řídnou až je všude kolem jenom travnatá louka. Před loukou svítí vrcholky věží bílého paláce s modrými šindelovými střechami. Na každé střeche je navíc krystal. Vydává světlo a dohromady 10 krystalú spolu tvoří ochranu zámku. A nejen to. Na cimbuří se rozkládá vojsko lučišníkú. Palác je obrovský, okna jsou velkostí jako dveře u vašeho pokoje a brána je vysoká jako 3 koně. Vešel by se tam dokonce malý drak. Uprostřed nádvoří je fontánka, kolem které se dvorní dámy a rytíři věnují své práci. Všichni mají na tváři vlídný úsměv. Hladké bělasté zdi, čistší než napadaný sníh místo chladu vyzařují laskavé teplo domova. Takové pocity má Elis jen co vejdou hlavní branou. Stráže je pustí díki Taurionovi. Na nádvoří sesednou, Elis se rozloučí se svím vraníkem a s Taurionem prostupují chodby. Všude v oknech jsou květiny a závěsy lehké jako pavučina. I občasný obraz na zdi nebo malé posezení se stolkem na které je váza s rúží dáva dojem, že jste tady v bezpečí. Taurion pokračuje do hlubin chodeb až zastane před velkými dveřmi, které jsou z těžkého dřeva oforunu a kované jsou z dračího stříbra. Jedno z nejvzácnějších kovú vúbec. Je ale měkké, takže se hodí jen jako ozdoba. Elis otevře dveře s lehkostí, jakoby se otvírali sami a to co uvidí ji vyrazí dech. Holem kulatého stolu sedí nejmocnější lidé této říše, která je proslulá svími službami. Nikde jinde nejsou draci, jen tady, v téhle říši. Jak skoumá naše zlatovláska všechny u stolu, hádá jaké funkce mají. Přímo oproti ní je prázdná židle, na kterou zasedne Taurion. Ten je asi něco jako učitel, ale těžko říct čeho. Vedle po jeho levici je žena. Jediná žena za celým stolem a také krom Elis i jediná žena v celé místnosti. Ohnivo červené vlasy zapletené do dvou copú má převěšené přes ramena. Na sobě má zelené šaty se zlatým zdobením, lemem i páskem. Na hlavě má korunku, taktéž ze zlata a posetá drahokamami. Usmívá se, a jde z ní pocit klidu. Po boku má kožené pouzdro, ale zbraň v ní nemá. Je to jakási lahvička. Elis usoudí, že je to nejspíše královna. Vedle ní je muž, který je trochu starší než všichni ostatní, ale pořád mladý a plný síly. To ukazuje jen jeho tvář. Ta už sice má na sobě vrásky, ale ty jsou nepatrné oproti bystrím očím, které žhnou plamenem mládí a síly. Přitom jsou ale neuvěřitelně moudré. Bělasté vlasy má po ramena a jsou zdobené korunou ze zlata. Tohle je král. Široká ramena vypovídají sílu z boje, a i když sedí, jeho výška se skrýt nedá. Ale jeho ruce nechtějí bojovat, neprahnou po krvi. Nýbrž chtějí chránit celou zemi. Meč nemá u boku, ale opřený o nohu stola. Je to robustný meč, který neuzvedne jen tak někdo. I chlap musí dát sílu do toho aby hu uzvednul. Takovou silou ale nemá vedlesedící. Je mnohem mladší, vlasy ulízané dozadu a na židly se rozvaluje, jakoby mu patŕil celý svět. On i král mají vestičky. Král žervenou, kluk hnědou a oba stejné kožené kalhoty. Z čelenky molem hlavy Elis usuzuje že je to královské princátko. Je o trochu starší, ale jaksi cítí, že on si respekt nezaslouží. Blýskavým pohledem bičuje každého v místnosti a prstama nepokojně poklepkává na stúl. Hned vedle je zrzavý, rozcuchaný muž s tvrdým, disciplinovaným, ale i přesto laskavým a ochranným pohledem. Ale, i ten pohled vyvolává strach. Přes tvář , ruce a asi i celé tělo vedou nekonečné cestičky jizev z bitvy. Na sobě má brnění, i když teď říše ve válce neni. A na válku se rozhodně nechystá. Jinak by byli všichni tak nějak nervózní. Teď ale panuje klidná nálada, i když ani ta neni uplně klidná. Princátkúv pohled znechucuje každého. Elis se myšlenkama vrátí k muži s brněním. Ruce i tělo je silné, hádá že je generál vojsk. Kruh uzavírá sympatycký a šarmantný brunet s roztomilým rozcuchem. I on má brnění, ale o poznání lehčí než generál po jeho pravici. Jednu ruku má na rukověti meče, ale na tváři má klid a úsměv. Zdá se že držení meče je jeho zlozvyk. Jen co si Elis všechny prohlédne, zaregistruje skoumavé pohledy ostatních. I oni si proměrávají ji. Nejnepříjemnější je pohled toho prince. Blesky už tolyk nesrší z očí. Spíš je v nich oheň chtivosti.

-„Tohle je Elis. Setkali jsme se v horách.“

Řekne Taurion a tím naruší nekonečný tok ticha.

-„Ráda vás spoznávám, velmi mně těší.“

Elis se ukloní na znak úcty.

-„Vstaň. Tady jsme si všichni rovni. Řekni Elis, co se stalo že jsi v horách a máš na sobě zbroj a meč?“

Řekne laskavě král a koutky se zvednou do úsměvu.

-„Nevím. Nepamatuju si to. Poslední v mích spomínkách je, jak lečím v téhle zbroji celá ohořelá a musela jsem se o sebe postarat sama.“

-„Chudinka. Nenecháme ji přece napospas v horách.“

Do debaty se zapojí i královna.

-„Ale nemúžeme ji přece živit z ničeho.“

Jak Elis předpokládala, princátko si nenechal ujít aby ji ponížil.

-„Nebudu se přiživovat. Budu dělat jakoukoliv práci mi poručíte.“

Princátko s tím očividně stratil řeč. Ale za chvíly přejde do protiútoku.

-„Jakoukoliv? Tak co třeba má osobní služka? Zatím si žádná nestěžovala.“

-*Prase. Nesnáším ho.*

Pomyslí si asi většina lidí v pokoji, ale jeho rodič ese to snaží přejít.

-„Víc jako na služku bych se hodila pro boj.“

-„Výsosti...“

Podívá se ten v podstatě kluk s rozcuchem, co je určitě královská osobní stráž na krále a ten pokyne. Než se Elis vzpamatuje, bleskově se zvedl a zaútočil. Místnost se ozve cinknutím kovú. To se skříží dva meče. Jeden drží brunet se spokojeným výrazem, druhý zlatovláska s úsměvem. Odskočí od sebe a meče schovají.

-„Drahá, odveď ji prosím do pokoje.“

Král se usměje na svou manželku. Ta přikívne a vstane. Vede Elis do jednoho pokoje, kde ji předá služebnám. Ty ji vysléknou zbroj a rozpustí vlasy. Káď plná vody je přichystaná na koupel. Když ale služky Elis vysléknou uplně, uvidí plno šrámú a jizev. Hlavně velké kousnutí na boku. Vypadá to dost strašidelně, ale služky se jen usmějí a začnou s mytím. I vlasy umyjí, i když s nimi jednají zvlášť opatrně. Jakoby se báli aby ty zlaté vlasy nevymyli. Když skončí, dají Elis nějaké šaty a začnou ji česat. Přitom jí na hlavu dají zlatý kroužek na dúkaz, že patří do těhle komnat. Elis je najednou v pokoji sama. Sedne si na postel s nebesy a dívá se kolem. Nábitek je v pískovcové barvě a všude je zdobení z kouskú skla. Rúzně jsou polštářky a lustr tomu ke všemu dává honosný nádech.

-„Je to prostě nádhera. To si snad ani nezasloužím.“

Řekne si a najednou si zívne. Po cestě je rozhodně dost unavená, tak se rovnou hodí zády na postel a usne.

Mezitím se u kulatého stolu zase všichni sešli pohromadě.

-„Taurione, řekni nám všechno co o ni víš.“

-„Jistě múj králi. Jsem si jist, že každý z vás má ten pocit.“

-„Nemožné. Rod Draco vymřel před dávnou dobou. Nebo žeby...“

Ozve se královna.

-„Taurione, řekni.“

Všichni na něho obrátí svúj zrak. Výjimečně i princátko poslouchá.

-„Mám pocit, že je Elic poslední z rodu Draco. Vysvětlovalo by to, že dokázala dlouhodobě přečít sama v horách a že dokázala přečíst starodávný jazyk dračích jezdcú.“

-„Pokud směřuješ na draky, tak na to zapomeň. Víš co se děje.“

Ohradí se generál.

-„Vím. A právě proto bychom to mněli aspoň vyskoušet. Když se spleteme, zemře. Ale když budeme mít pravdu...“

-„Ale já mám být posledním jezdcem.“

Stoupne si princ ze židle.

-„My víme. Ale ona s draky vyrústala. Jen to skusme.“

-„Dobrá. Ale až zítra. Dnes ji musíme nechat spát. Buď to bude její konec, a nebo nový začátek.“

Řekne nakonec král a tím dá svolení aby si každý šel po práci.

-„Elis, věřím v tebe.“

Usměje se pod vousy Taurion a jen co se setmí, tak celý palác jde spát.