Na křídlech

Vyjekne, chytne se za hlavu a vyděšeně se klepe. Služky za chvíly přijdou ale to už je Elis pomalu klidná a s úsměvem. Řekne, že dneska nemá na snídani chuť a raději jde přímo na cvičiště. Po tom snu, který byl plný krve a celkem jí to svíra žaludek. Quindar přijde za ní zrovna ve chvíly, kdy střílí šípy.

-„Dobré ráno.“

Popřeje a sleduje jak to Elis jde.

-„Dobré. Víš, chci se zeptat zda jdeš večer na ten bál.“

-„Jdu. Vlastně musím. Všichni dračí jezdci se ho musí účastnit. A budu rád pokud bych se ti za ten včerejšek mohl omluvit tancem.“

-„Dobrá, ale tančit moc neumím, takže když tak se omlouvám.“

-„Ani mně to nikdy nešlo.“

Pak se spolu zasmějí.

-„Královna mi řekla, že po obědě mně mají služky přichystat. Takže pak se asi uvidíme až na bálu.“

-„Teď máme ale tréning, tak se soustřeď.“

-„Ano pane.“

Zasmějí se a Elis dál střílí. Slunce je spaluje. Dnes je vážně horko. Po obědě se rozloučí a Elis se jde přichystat. Oblékne se a začnou ji česat. Z postranních pramínkú jí začnou plést dva copy, které spojí v prostřídku do jednoho a cop je propletený rudou stuhou, která ho na konci svazuje do mašle a vypadá to skvěle. Na krk si ještě dá náhrdelník a propustí služky. Když se dívá na sebe v zrcadle, nakonec vyšívanou pracku na opasku odtrhne aniž by porušila opasek a šikovně ji dá do přívěsku. Vyjde na terásku a sleduje sluníčko, které právě micí posledními paprsky za střechu za ní. Podívá se jak je vlastně vysoko a vidí, že pod ní je jakýsi zvláštní strom. Má tmavou, skoro až černou kúru a listy jsou pomarančové. Je to zvláštní. Žádný jemu podobný v lese neviděla. A dole v kmenu jsou vyřezány vzkazy. Srdíčka s iniciálami. Je to krásné. Dřevo pod kúrou je stejné barvy jako je koruna, takže písmena svítí až na terasu. Elis se jen usměje a uslyší klepání. To královna se přišla podívat, zda je Elis připravená.

-„Vypadáš nádherně Elis.“

-„Děkuju. Ale vy jste hezčí.“

Pousměje se Elis a zavře skleněné dveře na terasu a podívá se na královnu. Červené vlasy má dokonale hladce sčesané, že na nich neni ani jediný vlásek jinak. Korunu má tu samou. Kolem krku má blankytnou stuhu a její šaty jsou jako dno moře. Tmavě modré s vyšívanou krajkou.

-„Vše už je přichystané, tak pojďme už dolú.“

Elis jen přikívne. Je nervózní jen co výde z pokoje a zavře za sebou. A srdce sej í ještě víc rozbuší, když schází schody a jdou do tanečné sály v levém křídle. Za dveřmi se ozývá hudba a mluva. Ty se ještě zesílí po otevření dveří. Hned sej im naskytne pohled na přesvícenou místnost s velkými lustry. Sál je plný malými skupinkami mluvících se sklenkami i tančící uprostřed sálu do rytmu hudby.

-„Ahojky Elis.“

Pozdraví jí hned s úsměvem Quindar a přijde k nim. Královně se ukloní a ta za chvíly odejde aby se zabávala s nějakou skupinkou. Elis upře svoje zlatavé oči do téch purpurových a změří si ho pohledem. Společenské oblečení je něco nového. Všichni zástupci mužú tady mají povětšinou to samé. A jak si prohlíží košily s koženými pásmi, všimne si jeho skoumavého pohledu.

-„Já vím. Že vypadám v tomhle hloupě.“

Řekne Elis s skloní pohled.

-„Ne. To jsem říct nechtěl. Vypadáš nádherně.“

-„Vážně?“

Podívá se na něho Elis a pak se pousměje.

-„Úsmév ti rozhodně víc sluší.“

Najednou si Quindara i Elis k sobě přitáhnou skupinky co je spovídají a tak si ještě stihnou říct, že se před púlnocí sejdou na terase.

Je něco po jedenácté a Elis se už na terase opýrá o zabradlí. Té vyslíchací konverzace má už dost. I tak se o ní nic nedozvěděla a to bere jak menší úspěch.Nikdo s ní na terase neni. A tak si múže dovolit sednout si na místo, kde se doteď opírala. Nečeká ani dlouho než se ozvou kroky za jejími zády. Otočí se a usměje se na Quindara, který se o lokty opře vedle ní.

-„Takže jsme tady oba o něco dřv.“

Konstatuje Elis a zadívá se do lesa, který už začíná pomalu svítit. Květy kobetú jsou těsně před rozkvětem.

-„Znám lepší místo než tohle na sledování světýlek z květú. Pújdeš semnou?“

Quindar přeskočí zábradlí a počká na Elis. Ta jen přikívne a seskočí k němu. Pak spolu jdou do lesa a Vylezou na jeden oforun. Právě včas. Všude kolem už stromy září. Elis pohupuje nohama a sleduje poučky minutku před rozkvětem. Quentir se usměje a dívá se jak z květú stromú stoupají miliony světýlek. Osvětluje to celý les. A jedno světýlko přilétne k Elis a ta si s ním v dlaních hraje. Quindar ji sleduje a přijde mu neuvěřitelně krásná. Ona si jeho pohledu všimne a jen se pousměje.

-„Copak? Mám něco na tváři?“

-„Ne. Jen že...ta stuha je hezká.“

-„Opravdu? Ta stuha?“

Elis trošku sesmutní. Za ty tři dny si na něho navykla. Ráda si s ním povídá a popravdě je Quindar opravdu fajn. Ale i když si neslibovala, že by se mu zalíbila, chtěla aby pochválil jí a né vzhled.

-„Co ten smutný obličej?“

Usměje se a světýlko přelétne k němu.

-„Ale to nic.“

Pousměje se Elis.

-„Jen jsem ze zítřka nervózní.“

Přizná a přestane houpat nohama.

-„Já vím že to zvládneš.

Povzbudivě řekne Quindar a neodolá, chytne Elis za ruku a usměje se. Ta se strhne a podívá se na něho zlatavýma lesklýma očima.

-„Quindare, co to...“

Nedomluví. Na rtech sej í objeví jeho prst, který jí nedovolí říct už ani slovo. Majitel ukazováku se jen usměje.

-„Zítra po skoušce ti něco řeknu. Sejdeme se tady večer.“

Seskočí ze stromu a Elis nahoře zústane zmatená. Čas pomalu plyne a ona tam sedí už hodinu. Světýlka už se rozptýlili po lese a kolem ní je přítmí.

-„Žeby....“

Pousměje se. Seskočí a pomalu se vrátí do paláce. Brána je ale zavřená. Proto přeleze zeď a pak vyleze do svého pokoje. Je to fuška, a je spocená, jelikož jsou zdi hladké. Ale konečně si lehne do postele a usne. Dnešní noční múra je dost bolestivá. Klečí na kamenné zemi, ruce řetězy a okovami upavněné aby byly v jedné rovině. Stíny jí oblímají kolem těla, ale pak začíná mučení. Otrhají jí prsty, které jí záhadným spúsobem zase dorostou a zase je odtrhnou. Do ucha jí vleze stonočka a kroutí se jí tam. Ječí ale nic ji nezachrání. Jen se to zhoršuje.