Na křídlech

Kapitola 6.

Další ráno. Tohle je ale jiné. Tohle je ráno skoušky, kdy se rozhodne její budoucnost. Vstane jako bez duše a služky jí přinesou snídani do postele. Elis je ráda, že múže zústat v pokoji. Je jí po té noční múře hrozně. Bolí jí celé tělo a zvoní jí v uších, ale služkám řekne, že je z dnešního souboje s Denosem nervózní. Když si oblékne lehkou zbroj a vezme meč, jde do arény, kde se začnou scházet davy. Všichni se jdou podívat na zápas, protože nikdo nečekal, že by někdo vyzval prince. Tribuny jsou plné k prasknutí a všude se ozývá hlasitá mluva. Elis je každou minutou nervóznější. Denos je naopak plný sebevědomí. Tohle bude rozhodně tuhý boj. Král vstane a mluva utichne.

-„Dneska je den rozhodnutí. Zápas o místo posledního dračího jezdce. Proti sobě se postaví múj syn Denos,“

Na chvíly se odmlčí. Denos se svím úšklebkem vyjde z prúchodu do arény a lid hromovým hlasem přivítá svého prince.

-„a proti němu poslední následnice z rodu Draco, Elis.“

-*Je to tady.*

Pomyslí si a ze stínu vyjde na písčinu v aréně a přijde vedle Denosa. I ji lid přivítá. Dokonce se zdá že ještě hlasitěji. Pohledem hledá Quindara, ale nevidí ho. V ruce svírá svúj meč.

-„Ať souboj započne!“

Denos se ještě víc ušklíbne.

-„První disciplínou je šerm. Bojovníci, připravte se.“

Denos i Elis vytasí meče. Jen co se ocitá na bojovém poli, dech sej í sklidní. Je ve svém živlu. Sotva vynaloží námahu aby vykryla Denosúv útok. Misky vah se teď naklání na její stranu. Denosúv úšklebek zmizí. Místo něho má vážnou tvář. Uvědomil si, že Elis neni vúbec slabá. Naopak. Vypadá to, že solidně prohrává. Od čepelí létají jiskry a výří se prach s pískem. Najednou vinkání kovu utichne. Po chvíly je vidět obraz, který všechny překvapí. Elis stojí nad Denosem, který leží zadýchaný na zádech. Oba meče má ona a kříží je u Denosova krku. I kdyby nechtěl, musí uznat svou prohru. Elis ho pustí ze sevření čepelí a vrátí mu meč, hned co se zvedne. Pomocníci přinesou terče i luky a šípy. Teď jde na řadu lukostřelba. Z tohohle se Elis klepou ruce. Ale jen co si vzpomene na to, jak ji Quindar držel ruce a pomáhal jí s mířením. První je stejně Denos. Teď se zase vytáhl on. Vystřelil 3-krát a všechny čistě do středu. Teď začne Elis. Zavře oči a vystřelí. Kupodivu se trefí do terče a v duchu děkuje Quindarovi. Bez něho by to nezvládla. Teď přijde na řadu poslední disciplína z fyzické bojovky. Pomocníci přijdou a odnesou terče. Pak oboum zavázali oči a přinesli malé kuličky s barvou. Elis si uvědomila, že kdo bude víc od barvy, tuhle část prohrál. A jen tak-tak se vyhla kuličce, c ojí prolétla kolem obličeje. Přichází na řadu její smysly. Kuličku po kuličce efektně odráží a drží se. Občas jí jedna trefí, ale neni to nejhorší. Tři zásahy do rukou, jedna do stehna a dvě do boku. Když salva skončí a sundá si šátek, vidí, že Denos nemá ani jeden barevný flíček. Tohle jí rozhodně nepomohlo. Prohrává. Ale ještě neni všem dnúm konec. Přichází část s ježděním na koních. Ze stínu se ozve řev. Do arény přichází dva koně. Oba jsou černí a oči jim září rudou. Denos je značně překvapen. Koně přijdou a zatím čekají na místě. První se pohne Elis. Přijde k jednomu a beze strachu na něj vysedne. Denos, i když nerad, ji následuje. Ozve se prásknutí biče a ródeo začalo. Oba zdivočí. Kopou, staví se na zadní a snaží se své jezdce dostat ze svích zad. Ale i když jdou do boje s vervou, za nějakou dobu je únava poznat. Najednou se ozve překvapený výkřik. Denos se neudržel a tvrdě dopadá do písku. Koně se sklidní, Elis sesedne. Teď jsou vyrovnaní. Najednou jsou v aréně sami. Po koních neni ani památky.

-„bojovníci, před vámi je poslední skouška. Ukažte s ese svou magií.“

Ozve se hlas krále a oponenti se postaví proti sobě. Denos rozmáchl ruce a začne odříkávat formulku na vyvolání své magie.

-„Temnoto v mém srdci, probuď svou sílu. Mé tělo učiň svím a dej mi sílu.“

Jen co skončí, ze zad mu začnou vylézat černí hadi. Zpočátku jsou jen potemělou hmlou, ale jen co začnou vyklat jazyky, šupiny sej im zalesknou.

-*Quindar mněl s těmi hady pravdu. Doufám že se dívá.*

Pomyslí si Elis a všichni čekají na její magii. Ta obecenstvo nenechá dlouho čekat. Ruku dá nad hlavu a zhluboka se nadechne. Najednou se zvedne vítr a kolem Elis vytvoří koudel prachu menší vír. A ve větru se ozývá melodie z dávných dob. Elis se usměje a spívá do ní. Spívá tóny a její hlas zní mámivě krásně. Pomalu se začíná vznášet a z místa kde má srdce jí začnou vycházet malé plamínky a přecházejí do zad. Všichni v hledišti utichnou němým úžasem a král se zvedne a dívá se z kraje zábradlí balkónku, kde je i s královnou. Ohníky se začínají tvarovat do dračích křídel a tak Elis na nich múže letět. I Denos je vykolejený. Ale vrátí se do boje. S hady začne útočit tak silně jak jen múže. A Elis ve vzdušné výhodě sej im rychle uhýbá. Po celou dobu spívá dál a dál tu svou písničku. A když se přiblíží, zautočí ona na něho rudými plameny. Zápas vyhrává za jásotu lidí. Denos, poražený a bez síly leží v písku a sotva lapá po dechu. A králi nezbývá nic než prohlásit Elis za výtěze. Sejde do arény a přede všemi zvedne Elis ruku. Tou druhou si výtězka něco čaruje pod pláštěm. To je všem jedno. Oslavují, že posledním jezdcem je dívka z rodu Draco. Popravdě, Denose nemá nikdo rád. Je povrchní, sebestřední a totální snob. Proto jsou všichni tak nadšení. Až na Denose. Ten je rozčílený. Proteď ale král vede Elis městem k hoře, která je kupodivu blíž, než se zdá. Je obrovská a pod vrcholkem je velká jeskyně. Vchod má větší než jakákoliv jiná jeskyně. Taky že ním vylétávají všichni draci. Konečně zahlédne Quindara. Jde v zástupě lidí, přibližně jeho věku. Ostatní dračí jezdci. Asi proto nebyl vidět v hledišti. Byl s nimi. Loučemi si osvětlují první úsek dlouhé chodby. V dálce se ale začne objevovat modrasté světlo. Na zdech se objevují louče, které osvětlují cestu. Brzo dorazí do kruhovité místnosti, kde ve středu ze stropu visí světelný sloup, který v otvorech ve zdech hází stíny. Král se zastaví dost daleko a všichni čekají za jeho zády. Z výklenku ve zdi vybere zvláštní hudební nástroj. Vypadá, jako kdyby se do sebe vplétali kořeny stromú a přitom se neliší od flétny. Je ale v něčem jiná, než jen ve vzhledě. Jsou do ní vyřezané obrázky drakú. Elis je tím unešena. A když se rozezní její tóny, z otvorú vylezou draci rúzných barev i velikostí. Největší je ve středě těch všech. Šupiny se mu zlatavě lesknou. Vyzařuje z něho strach a respekt. Dračí jezdci přijdou ke svím drakúm. A zrovna ten největší připadl Elis. Ještě není ale rozhodnuto, že je Elis dračí jezdkyní. Nejprve jí musí drak přijmout. Kráčí ke zlatému draku. Všichni upřeně hledí na každý její krok. Ostatní jezdci jsou jen muži. Je jedinou dívkou, teda pokud se nepočítají dvě dračice. Jednu má Quindar. Ta má purpurové šupiny. Druhá má bílé. Draci před Elis sklání hlavu. Král je unešený, že na Elis tak reagují. Konečně se ocitá u drakovi, před kterým vypadá jako holčička. Je to majestátní zvíře. Z očí mu šlehají plameny a nepokojně funí. Elis natáhne ruku. Drak se sklání a hledí na ní. Hledí na malého človíčka, který nemá ani trochu strach. Naopak. Usmívá se a její klid přejde i na něho a čumákem vklouzne do hřejivé dlaně. Ticho v jeskyni by se dalo krájet. Nikdo skoro nedýchal, ale každý vidí, že Elis to má v kapse. Jezdci se věnují svím drakúm a Quindar přijde k Elis.

-„Promiň, že jsem tě nemohl povzbudit v aréně, ale jak jsem viděl, počínala jsi si skvěle.“

-„To nestálo za řeč.“

-„Prý nestálo za řeč... Tvá dračí křídla a oheň byli dokonalá.“

Quindar září jako když malému ditěti dáte hračku.

-„Mám toho v rukávu víc.“

Tajemně vyřkne Elis a vysedne na hřbet jejího nového společníka. Quindar tam jen tak stojí jako opařený.

-*Tak ona má toho víc?*

Skoro nevěří vlastním uším a až za chvíly najde slova, které mu rozum křičí v hlavě.

-„Letět ještě nemúžeš. Potřebuješ trénovat a taky sedlo.“

Obrátí se, aby se mohl opřít o krále, který by tyhle slova potvrdil, ale odpověď ho odzbrojí.

-„Tak poleť taky.“

Elis bezstarostně špitne něco v cizím jazyku a najednou se jeskyní rozlije zlatá záře křídel, které odrazí do všech stran světlo ze sloupu. Ven si to řítí zlaté zvíře ze šupin a za ním si to šine druhé do purpuru. Jezdci, jeden se sedlem, druhý bez, protnou nebe a draci letí vedle sebe. Elis si to náramně užívá. Quindar se časem taky uvolní. Jak tak Elis sleduje, uvědomuje si, že ona se pro tohle přímo narodila. Je dokonale přilepená k zádúm, mteré ji nesou. Ve tváři plné úsměvu strach nemá své místo. Její rty šeptají slova, kterým rozumí jen draci. Lidé netuší co se děje. Jaksi tak spolu letí, spomalují. Vlastně Elis spomaluje a Quindar dělá co ona. Nachází se nad hradem, kde se Elis poprvé setkala s Taurionem. Střemhlavím letem se spustí a zlaté vlasy sej í vlní, jakoby do mořských vln zářili sluneční paprsky. Po hladkém přistání před hradem se dvojice vydala dovnitř. Quindara otřásla zima. Na tak rychlou zmněnu neni zvyklý. Zato Elis ani nezaškobrtne. V chladu vyrostla. Vejdou a pod Elisiiným vedením přijdou do rozlehlé knihovny.

-„Kdykoliv se múžeš vrátit.“

Špitne vúdkyně a pročítá každou chvíly jinou knihu.

-„Dokud nenajdu něco o své minulosti, neodejdu.“

-„A já zústanu s tebou.“

Oba jsou dost tvrdohlavý, takže jakékoliv rozmlouvání vzdali předem.

-„Proč vlastně hledáme tady?“

Zeptá se Quindar u jedné knihy.

-„Nebyla by lepší zámecká knihovna?“

-„Ne. Narodila jsem se v těchto končinách, v rodišti drakú. Proto mi Ren řekl, že tady je větší šance něco najít.“

-„A kdo je ten Ren?“

-„Múj dračí přítel přeci.“

A s nevinným úsměvem prochází mezi policemi a nechává Quindara stát na místě. On je z jejich slov úplně mimo.

-„Ty mluvíš s draky?“

Nakonec ze sebe dostane.

-„Tak nějak. Oni mluví svou řečí a já jim odpovídám.“

-„A rozumíš jen Renovi a nebo i ostatním?“

-„Jistěže i ostatním. Draci mají jednotní jazyk, i když někteří pochytili přízvuk od svích jezdcú. Ren říkal, že si mne vybral ještě před bojem v aréně.“

Zapraští vítr, nebe ztemnělo a sníh zasypává okna. Draci se uchýlili dovnitř a ve středě knihovny zapraská dřevo Elis založila oheň aby nezmrzli. A Quindar teplo ohně uvítá. Oba sedí vedle sebe a hledí do plamenú.

-„Elis, chtěl jsem set ě zeptat, jak si přišla o svou paměť?“

-„Nevím přesně, ale myslím, že jsem spadla ze skalního převisu.“

-„Cože? Vždyť každý by se zabil.“

Zhrozí se a jeho purpurové oči sledují každý její pohyb.

-„A jáj sem jen stratila vzpomínky.“

Usměje se zlatovláska. Díky ohni jsou její vlasy jako ze skutečného zlata. Den se chýlí ke konci a přítmí a šero se rázem mnění na neprostupnou tmu a zříceniny dostávají nový nádech. Jsou tajemné a tiché, vítr ustál a draci se uchýlili ke spánku a plameny nechávají na šupinách odlesky. Vládne zde příjemná atmosféra.

-„Quindare, jak jsi se vlastně dozvěděl o mé strátě paměti? Nepamatuju si, že bych něco takové spomínala.“

-„Taurion mi o tom řekl. Asi to slýcháš často, ale je mi to líto.“

-„Víš, omlouvám se ti.“

-„Za co? Nic jsi mi nikdy neprovedla Elis.“

-„Už je noc a my jsme tady, místo toho aby jsme seděli na oforunu.“

-„Ale prosímtě. Bude nám spolu dobře, ať už jsme kdekoliv.“

-„Fakt to tak bereš?“

-„Jistě. Elis, jsi skvělá bojovnice, laskavý člověk a ta nejlepší dračí jezdkyně všech dob. Všichni to říkali. Máš sílu za celou armádu a předpoklad vúdkyně. Jsi prostě úžasná.“

Vyhrkne Quindar a Elis se za nějakou dobu usměje.

-„Jsi skvělý Quindare.“

Špitne a noc vrcholí. Mračna plné sněhu se roztrhnou a tak dovnitř zavítá měsiční světlo. Dopadá na knihy a přibližuje sek e krbu, nad kterým visí štít s kovaným drakem.

-„Je skoro púlnoc poúplňkové noci.“

-„Quindare, mám takový pocit, že se něco bude dít.“

-„Co máš na mysli?“

-„Nevím. Brzo uvidíme.“

Minuty ubíhají a měsíc dosáhl nejvyššího bodu. Štít zazáří a začnou se dít věci. Kámen po kameni se krb rozpadá a otvírá tajnou chodbu do temna.

-„Tohle jsi myslela?“

-„Asi jo.“

Řekne Elis, zvedne se a jde do chodby.

-„Ty tam chceš jít?“

Zhrozí se Elisiin společníka míří rychle za ní.

-„Něco mně tam volá.“

Špitne. Nakoukne dovnitř a sejde první schody.

-„Nenechám tě jít samotnou.“

-„Děkuju.“

Usměje se. Sestupují spolu pořád níž a níž až se ocitnou uprostřed pokoje, který je stejně jako jeskyně drakú v kruhovém tvaru, ve kterém je navíc uprostřed podstavec s truhlou, která je okovaná zrezlým kovem. Quindar se bojí pohnout, ale Elis takhle strnulá neni. Přijde k truhle, kde na zámku sídlí duhový had.

-„Ehm... Promiňte, ale mohli by jste na chvilku odejít z toho zámku?“

Skusí to formou prosby, ale bez výslednu, tak ho tedy vezme jemně kolem těla, aby ho sundala. Had se ale rozzuří a bolestivě ji kousne. Elis trochu pozdě zjišťuje, že je jedovatý, ale jed očividně nemá žádný smrtící účinek. Po kousnutí se naštěstí odplazí a tak múže Elis nahlédnout do truhly. Je v ní opasek. Ne však obyčejný. Místo měšce na peníce nabo pouzdra na zbraně jsou do řemínkú připevněné sklenice. Vezme ho a dá si ho kolem pasu. V jedné sklenici něco zazáří a najednou začne tak trochu svítit a hřát. Objeví se v ní malá kulička rudého ohně Elisiinho ohně. Tělem jí protéká hadí jed a zapulzují jí žíly. Pomalu si uvědomuje, že se bez toho jedu nebude moct naučit novou magii. Ale bolí to a připadá si jako v jednom ohni. Na Quindara ale hraje, že jí je dobře.

-„Mám, pro co jsme sem přišli...asi.“

-„Myslíš, že ti ten opasek poví, kde najdeš své vzpomínky?“

-„Uvidíme. Ale líbí se mi. Možná se naučím nějakou novou magii, nebo tak něco.“

Vyjdou schody nahoru, kde čekají už probuděný draci. Cesta nahoru ubíhá rychleji díky ohnivé kuličce ve sklenici, sloužící jako pochodeň. Oba dobrodruzi si po tomhle zážitku chtějí odpočinout a tak Elis navrhne spánek, když poletí spátky. Zejména ona by teď odpočinek uvítala a Quindar nic nenamítá. Spáteční cesta tedy uplyne v tichosti a na dracích. Quindar na dračích zádech. Elis vzal Ren do spárú. Jinak by z jeho zad spadla uprostřed noční múry. A také že je má. Zdá sej í, jak utíká a za ní duní kopyta koní. Cítí se jako lovená zvěř. Najednou jí srdce probodne šíp. Skácí se k zemi a koně a psy, kteří jsou s lovci, se nebezpečně přibližují. Dívá se na nebe. Měsíc je tak blízko... skoro se ho dotýká. Nebe ale protne stín. Obrovský stín s řevem. Stín přistává vedle ní...chrání jí. Má zlaté šupiny a... vždyť je to Ren! Snaží se lovce odehnat, ale nedaří se. Nemá jinou možnost. Chytl jí jemně do tlamy, ale i tak to bolí a zústávají tam stopy od zubú. Nese jí do hor. Najde jeskyni, uloží tam Elis a smutný odlétá pryč. Elis se zotavuje rychle. Brzo všechna zranění zmizí. Dokonce i rána do srdce. Ale ještě dlouho jí to bolí. Najde zbroj, materiál na oheň a provizorní postel. Teď se múže trochu uklidnit. Přežívání jí vždycky šlo a tak se ze snu přestane tolik házet. Lov zvířat do pastí, zběr kořínkú a bylinek a následné sušení. Tak vypadal její každý den. Ale když šla jednou po cestičce z jeskyně do údolí, uslyší zlověstné dunění. Dunění, které zná. Lovci si pro ni přišli. Rozeběhne se spět nahoru po pěšince. Nebyla ale dost rychlá, aby sej im vyhla. Skupina počítající asi 7 mužú s koňmi a psi se teď řítí po úzké zamrzlé cestě, a i když začíná padat sníh, postupují rychle. Elis nemá kam utéct. Do jeskyně nemúže. Nemá tam místo, kde by se mohla schovat. Lovci na ni míří kušemi a přibližují se krúček po krúčku. Elis couvá až na kraj převisu. Už nemá kam couvat a pod ní se rozpřestírá bezedná temnota, do které padá divoce sníh. Jsou vysoko, každému by se zdálo, že se múže dotknout nebe. Dolú je cesta doluhá. Ledový vzduch protne šíp. Napřed jeden, druhý a pak další a další. Všechny míří na jeden cíl. Křehkou dívku se zlatými vlasy. Jeden za druhým má Elis ve svém těle. Jeden za druhým se noří do její kúže. Jeden za druhým posouvá Elis dozadu. Sníh zapraská, zakřípe a dívka se zlatými vlasy padá dolú. Nevykřikne. Jen zavře oči a usměje se. Loučí se s životem. Připadá jí, že padá věčně. Nakonec ale dopadla. Bolestivě, všude se rozlije krev a údolím projde dívčí výkřik. Každý by byl na místě mrtví, ale ona to přežila, protože z nějakého dúvodu nedokáže zemřít. Probudí se a se slzami se podívá, kde je. Silně obejme Renúv dráp a tak zústane, dokud nedoletí do dračí jeskyně.